Vánoční pozdrav do Kedeli

Andro, Dato, Gvanca, Laša, Mamed, Maro, Miša, Ruso, Sopo da Gela da Lali da všichni ostatní z Kedeli.

:-(( Stýská se mi po Vás!

Saadane v Qedeli

Sighnaghi

Mscheta a Jvari v mlze

Uplistiche a Gori

Prosinec v Tbilisi

Giorgoba (Den svatého Jiřího – 23. listopad)

Vedle svaté Nino, která přinesla na území Gruzie křesťanství v první polovině třetího století našeho letopočtu a je pohřbená asi kilometr od Qedeli, v kláštěře v Bodbe, je nejuznávanějším gruzínským svatým Jiří. V náboženském kalendáři je mu zasvěceno, myslím, 353 dní v roce. Ale hlavní svátek sv. Jiřího připadá na 23. listopadu. Vzhledem k tomu, že pro většinu Gruzínů hraje náboženství skutečně velkou roli, ač to nechodí pravidelně „potvrzovat“ do kostela, má tento den významné postavení. Všichni si navzájem přejí, ať je sv. Jiří chrání od všeho zlého a pomáhá jim.
Qedeli je antroposofická, tedy také na křesťanské myšlence založená, organizace. Proto jsme se s Lali a Teou rozhodly, že uspořádáme na počest tohoto svátku malé představení v místní škole. To se konalo v pátek 21. listopadu.
Všechno se začalo chystat pěkně po gruzínsku, tedy na poslední chvíli. Ačkoli se plánovalo už na začátku listopadu, nacvičovali jsme teprve poslední týden.
Naše děti společně s několika dětmi z místní školy hrály divadlo, legendu o sv. Jiřím a drakovi. Draka hrál největší jedlík Dato. Potom následoval improvizovaný koncert, kde jsme všichni zpívali písničky, hráli na triangly, dřívka atp. Rusiko také hrála na flétnu. Ačkoli toho obyčejně moc nenamluví a prakticky nezpívá, má úžasný smysl pro rytmus a uvnitř je asi obrovský muzikant.
Generální zkoušky jsme měli ve středu a ve čtvrtek a obě probíhaly u Tey doma u roztopených malých železných kamen. Tam se také teprve začaly učit děti hrát společně. Celé nacvičování bylo v gruzínském duchu. Pozdní přípravy kompenzovalo nadšení, bezstarostnost, víra v to, že všechno dopadne dobře.
Den před vystoupením jsme rozvěsili plakáty v Signagi, které jsme ozdobili konturami našich rukou, a pozvali jsme zástupce nejvýznamnějších institucí ve městě (představitele bank, telefonních společností a zaměstnance radnice).
V pátek před představením jsme s Lali, Theou, Jeromem, Givikem (známý od Lali z tbiliské waldorfské školy) a panem školníkem začali chystat místnost, kde se konalo naše vystoupení. Byly tam staré lavice, klavír, kde nefungovala třetina kláves a hodně prachu. Ale my jsme z toho za 3 hodiny udělali místo hodné našeho vystoupení:-)
Také jsem si stihla prohlédnout školu. Jako většina domů v Signagi má opravenou fasádu, ale vevnitř se nic nezměnilo asi za posledních padesát let. Vláda se totiž snaží ze Signagi udělat turistické centrum Kachetie, takže se z něj stalo takové Potěmkinovo městečko. Alespoň vím, jaké měli lavice v roce 1958. Trochu mi to připomnělo muzeum v Přerově s tím rozdílem, že v signagské škole se stále učí.
Naše vystoupení začalo v 15 hodin a velká většina z těch „důležitých“ lidí, co jsme pozvali, se samozřejmě nedostavila. Ale ti, co přišli, jistě nelitovali. Zde bych chtěla podotknout, že velkou většinu publika tvořily děti ze školy a ženy. Muži tam byli jen dva, z toho jeden dříve pracoval v Qedeli a druhý je synem Lali. Gruzínští muži asi takováto představení považují za čistě ženskou záležitost.
Složení publika ale nijak neovlivnilo naše vystoupení. To se nám skutečně podařilo. Dokonce jsme si tam i zatancovali, protože naše děti jsou zvyklé při jejich oblíbených písničkách tancovat.
Naše vystoupení dovedlo některé divačky dokonce k slzám. A na konci nám mnoho z nich veřejně děkovalo a přálo úspěchy v další práci.
Byl to opravdu krásný den. Děti byly moc šťastné, a abychom ještě zvětšili jejich radost, uspořádali jsme večer malou oslavu. I tam se tancovalo, zpívalo atp. Prostě to byla supra se vším, co k ní v Gruzii patří. Prostě jsme vzdali hold sv. Jiřímu všemi způsoby a opravdu doufám, že on bude Qedeli také pomáhat, jak jen to bude možné.

Jeden den Ivana Qedeloviče

Vzhledem k tomu, že až dosud jsem psala jen o výjimečných událostech, akcích a výletech, rozhodla jsem se, že je taky nutné přiblížit, jak vypadá úplně obyčejný den v Qedeli. Den, kdy se nekoná nic výjimečného.
V Qedeli žije kromě mě a Jeroma vždycky jedna ošetřovatelka – po 3 až 4 dnech služby se střídají. Ráno všichni společně v 9 snídáme, tomu předchází probouzení dětí, chystání snídaně a pomáhání s oblékáním a mytím – to potřebuje jen jedna dívka. Ostatní si pomáhají navzájem anebo to ani nepotřebují. Před každým jídlem se taky všichni společně modlíme, teda my s Jeromem jen napodobujeme zvuky a chytáme se až u závěrečného „Amen“.
Po snídani se děti střídají ve službě v kuchyni. S těmi, které ten den nemají službu, pracujeme buď na zahradě (sbíráme ořechy, upravujeme záhonky, nosíme vodu na farmu atp.) nebo doma (uklízíme, přebíráme jablka, chystáme ovoce na sušení, …), něco vyrábíme (pleteme, navlékáme korálky, kreslíme, …). Během dopoledne přijíždí Lali, Gela a Tea, takže pak se o děti už staráme společně. I když hlavně Lali s Gelou mají mnoho jiné práce – byrokracie, účetnictví a plno dalšího. Okolo 13h je oběd. I odpoledne děti pracují nebo něco vyrábí.
Zdá se to jednotvárné, ale děti jsou samozřejmě pomalejší, takže třeba navlékání korálků je pro ně činnost na půl dne, protože si opravdu dávají záležet.
Po večerech si s dětmi čteme, posloucháme hudbu, hrajeme pexeso, karty, občas se díváme na pohádky, zpíváme, tancujeme atd. Večeře bývá okolo 19h a pak odjíždí Lali, Gela a Tea zase domů.
Hlavní myšlenkou Qedeli je snaha dokázat, že i postižené děti jsou schopny být pro svět užitečné. Na tom principu pracuje sociální terapie – děti tu pracují, aby si uvědomily, že opravdu něco dokážou a že jsou schopny pomáhat a přinášet něco i ostatním. Proto děti opravdu každý den něco dělají a většina z nich pracuje fakt ráda.
Lali je profesí sbormistryně, a proto kromě sociální terapie dělá ještě super muzikoterapii. Děti často zpívají, hrají na nástroje a tancují. Každý tu má svou oblíbenou písničku a je strašně krásné vidět, jak jsou děti rády, když můžou zpívat.
Tak takhle si tady žijeme. Možná se to zdá nudné, ale tak to vůbec není – každý večer padám vyčerpáním do postele už po 22h (brzo po dětech). Je tu krásná atmosféra, všichni se tu mají rádi a i přes problémy, které tu samozřejmě jsou, je nám tu spolu dobře. A i já se snažím alespoň trošičku pomoci k tomu, aby se nám tu hezky žilo.

Podzim v Kachetii