Ahoj všichni,

tak Vám po více než týdnu v Gruzii napíšu krátké shrnutí mého života tady. Mám se tu moc dobře a hrozně se mi tady líbí. Je to krásná země s nádhernou přírodou, milými a ohromně přátelskými lidmi, zajímavou kulturou, tancem, písněmi, chutnou kuchyní, vínem a taky s velkým potenciálem. Prostě jsem si Gruzii zamilovala. Samozřejmě, že nejde o dokonalou zemi. Je tu všude obrovský nepořádek, protože lidé žijí mnohem víc přítomností, což má bohužel i své stinné stránky. Staví se tu stavby a renovuje se bez jakéhokoli systému, takže někdy nová moderní skleněno-ocelová stavba působí vedle starých domečků s vyřezávanýma dřevěnými balkóny jako pěst na oko. Lidé mají vždycky na všechno čas, až to někdy způsobí víc problémů, než kdyby si ho našli na začátku.
Gruzíni jsou taky obrovští patrioti. To je na jednu stranu super, protože mají opravdu rádi svou zemi, znají svou historii, literaturu atp. Ale občas to taky způsobuje problémy, o čemž jsme se všichni mohli přesvědčit nedávno.
V každém případě jde o zemi, která určitě stojí za objevení. Nikdy nebudu litovat, že jsem se sem vydala.
PS. K dříve přidaným fotkám jsem doplnila textJ

Me shen miqvarhar, Tbilisi.

V sobotu a v neděli proběhla v Tbilisi TBILISOBA (svátek města Tbilisi). I my s Jeromem jsme se tam společně v neděli vydali. Jeli jsme ze Signagi maršrutkou a těch 70 kilometrů po gruzínských cestách jsme ujeli za hodinu a půl.
Po Tbilisi nás prováděla Khatunia a její dcera Kethy, přítelkyně všech z Qedeli. Jsou to hrozně milé ženy. Přátelské, veselé, pohostinné a ochotné. Strávily s námi celý den. Provedli nás po městě a zejména po všech atrakcích, které Tbilisi nabízelo. Uchvátilo mě představení gruzínského tanečního a pěveckého souboru. Bylo to opravdu nádherné. Zdejší národní tance mají v sobě všechny charakteristiky gruzínského národa, jsou to vlastně příběhy jejich života. Byla jsem úplně nadšená. Teď se alespoň něco z toho snažím naučit. Gvanca mě učí tancovat a ještě společně s Lali mě učí jednu starou megrelskou písničku.
V neděli jsme taky ochutnali různé gruzínské speciality-místní mcvadi, chačapuri, chinkali a také samozřejmě místní alkohol.
S Khatuniou a Kethny jsme strávili opravdu nádherný den a při příští návštěvě Tbilisi se určitě zase potkáme.
Večer jsem měla sraz s Marikou, gruzínskou kamarádkou, a jejím francouzským přítelem, Jeremym. Procházeli jsme se po městě, které bylo i pozdě večer plné lidí, a potom jsem přenocovala u nich doma. V pondělí jsem s Jeremym byla na největším tržišti v Tbilisi, kde prodávají úplně všechno – od náplně do propisky až po obrovské zlaté řetězy. Pak jsme se rozloučili. Marika s Jeremym jsou také úplně super lidi a určitě jsme se neviděli naposledy.
Druhou část dne jsem už strávila sama a Jerom byl se svým taťkou, který v neděli večer společně s Jeromovým kamarádem dorazil do Tbilisi (přijel obrovskou dodávkou, kterou darovali Qedeli jejich sponzoři v Holandsku).
Procházela jsem se po Tbilisi a objevovala jeho zákoutí, kam většinou turista nezavítá. Největší dojem na mě udělaly malé uličky se starými domy a ze dřeva vyřezávanými balkóny. Ty však už jsou postupně nahrazovány železnými. Tbilisi je plné protikladů. Na jedné straně je zde možné nalézt nejmodernější budovy, auta, obchody atd. A na straně druhé jsou tu nádherné omšelé domečky, staré modré telefonní budky a všudypřítomní prodavači čehokoli. Tohle všechno se v Tbilisi (a nejen tam) proplétá - stejně jako řeka Mtkvari městem, které dělí na dvě části.
Nestačí mi slova na to, abych popsala jaké Tbilisi skutečně je. Myslím, že stačí, když napíšu, že jsem si ho zamilovala.

Prvni dny v Qedeli

Hlavní účel mojí cesty bylo a je dobrovolnictví v Qedeli. Jde o komunitu, kde společně žije 9 mentálně postižených s lidmi bez postižení. Mentálně postižení jsou všichni starší 18 let, protože v Gruzii jsou ústavy v prvé řadě pro děti. Qedeli založil manželský pár, Lali a Gela. Jsou to lidé se srdcem ze zlata. Vzali z ústavů 9 mladých lidí (Andro, Dato, Gvanca, Laša, Mameti, Maro, Míša, Rusiko a Sopiko) s různými postiženými a snaží se společně s dalšími zapálenými lidmi světu dokázat, že i postižení nám mají co dát.
Postižení v Qedeli žijí normálním životem – bydlí tu, pracují (dělají samozřejmě jen to, na co jim stačí síly a schopnosti), odpočívají, hrají si, zpívají, tancují atd. Atmosféra je neuvěřitelná. Asi jen málokde se na jednom místě koncentruje tolik lásky.
Kromě Lali a Gely, kteří Qedeli řídí, v Qedeli pracují ošetřovatelky-kuchařky (Gulo a Maja), sociální terapeutka Thea a velice často i několik dalších úžasných Gruzínů, kteří se dobrovolně spolupodílejí na budování šťastného společného domova. Ale nejsem tu jediná cizinka-dobrovolnice. Společně se mnou je tu ještě Holanďan Jerom, který sem přijel na 3 měsíce a bude tu až do konce listopadu. Je to také hrozně hodný a milý kluk. Jako dobrovolníci se máme prostě snažit, aby se děti aktivně zapojovaly do dění kolem sebe. Nevím, jestli se mi to skutečně daří. Snažím se, ale vím, že mi moc chybí pedagogické vzdělání. Ráda bych měla větší fantazii při vymýšlení různých aktivit. Doufám, že se to postupně naučím, abych byla pro Qedeli přínosem. Byla bych opravdu moc ráda. Hrozně bych chtěla, abych i já byla schopna těm mladým lidem oplatit lásku, kterou mi dávají.

გამარჯობა:-)

Tak jsem si vytvořila blog, kam budu pro svou rodinu, přátele, kamarády, učitele, známé i neznámé psát zprávy z mého dvouměsíčního pobytu v Gruzii. Odjíždím tam už v neděli dopoledne. A v pondělí ve 3 ráno budu v Tbilisi.
Jedu do Kachetie (na východ Gruzie), kde budu pracovat jako dobrovolník v centru Khedeli. Dostala jsem se k tomu přes svou kamarádku Šárku, která tam pracovala letos v létě a nadchla mě svým vyprávěním a NADŠENÍM.
Jsem hrozně zvědavá, jak to všechno budu zvládat. Jestli vůbec. Budu se moc snažit. A o všem budu snad často a poctivě psát.