Giorgoba (Den svatého Jiřího – 23. listopad)

Vedle svaté Nino, která přinesla na území Gruzie křesťanství v první polovině třetího století našeho letopočtu a je pohřbená asi kilometr od Qedeli, v kláštěře v Bodbe, je nejuznávanějším gruzínským svatým Jiří. V náboženském kalendáři je mu zasvěceno, myslím, 353 dní v roce. Ale hlavní svátek sv. Jiřího připadá na 23. listopadu. Vzhledem k tomu, že pro většinu Gruzínů hraje náboženství skutečně velkou roli, ač to nechodí pravidelně „potvrzovat“ do kostela, má tento den významné postavení. Všichni si navzájem přejí, ať je sv. Jiří chrání od všeho zlého a pomáhá jim.
Qedeli je antroposofická, tedy také na křesťanské myšlence založená, organizace. Proto jsme se s Lali a Teou rozhodly, že uspořádáme na počest tohoto svátku malé představení v místní škole. To se konalo v pátek 21. listopadu.
Všechno se začalo chystat pěkně po gruzínsku, tedy na poslední chvíli. Ačkoli se plánovalo už na začátku listopadu, nacvičovali jsme teprve poslední týden.
Naše děti společně s několika dětmi z místní školy hrály divadlo, legendu o sv. Jiřím a drakovi. Draka hrál největší jedlík Dato. Potom následoval improvizovaný koncert, kde jsme všichni zpívali písničky, hráli na triangly, dřívka atp. Rusiko také hrála na flétnu. Ačkoli toho obyčejně moc nenamluví a prakticky nezpívá, má úžasný smysl pro rytmus a uvnitř je asi obrovský muzikant.
Generální zkoušky jsme měli ve středu a ve čtvrtek a obě probíhaly u Tey doma u roztopených malých železných kamen. Tam se také teprve začaly učit děti hrát společně. Celé nacvičování bylo v gruzínském duchu. Pozdní přípravy kompenzovalo nadšení, bezstarostnost, víra v to, že všechno dopadne dobře.
Den před vystoupením jsme rozvěsili plakáty v Signagi, které jsme ozdobili konturami našich rukou, a pozvali jsme zástupce nejvýznamnějších institucí ve městě (představitele bank, telefonních společností a zaměstnance radnice).
V pátek před představením jsme s Lali, Theou, Jeromem, Givikem (známý od Lali z tbiliské waldorfské školy) a panem školníkem začali chystat místnost, kde se konalo naše vystoupení. Byly tam staré lavice, klavír, kde nefungovala třetina kláves a hodně prachu. Ale my jsme z toho za 3 hodiny udělali místo hodné našeho vystoupení:-)
Také jsem si stihla prohlédnout školu. Jako většina domů v Signagi má opravenou fasádu, ale vevnitř se nic nezměnilo asi za posledních padesát let. Vláda se totiž snaží ze Signagi udělat turistické centrum Kachetie, takže se z něj stalo takové Potěmkinovo městečko. Alespoň vím, jaké měli lavice v roce 1958. Trochu mi to připomnělo muzeum v Přerově s tím rozdílem, že v signagské škole se stále učí.
Naše vystoupení začalo v 15 hodin a velká většina z těch „důležitých“ lidí, co jsme pozvali, se samozřejmě nedostavila. Ale ti, co přišli, jistě nelitovali. Zde bych chtěla podotknout, že velkou většinu publika tvořily děti ze školy a ženy. Muži tam byli jen dva, z toho jeden dříve pracoval v Qedeli a druhý je synem Lali. Gruzínští muži asi takováto představení považují za čistě ženskou záležitost.
Složení publika ale nijak neovlivnilo naše vystoupení. To se nám skutečně podařilo. Dokonce jsme si tam i zatancovali, protože naše děti jsou zvyklé při jejich oblíbených písničkách tancovat.
Naše vystoupení dovedlo některé divačky dokonce k slzám. A na konci nám mnoho z nich veřejně děkovalo a přálo úspěchy v další práci.
Byl to opravdu krásný den. Děti byly moc šťastné, a abychom ještě zvětšili jejich radost, uspořádali jsme večer malou oslavu. I tam se tancovalo, zpívalo atp. Prostě to byla supra se vším, co k ní v Gruzii patří. Prostě jsme vzdali hold sv. Jiřímu všemi způsoby a opravdu doufám, že on bude Qedeli také pomáhat, jak jen to bude možné.

Jeden den Ivana Qedeloviče

Vzhledem k tomu, že až dosud jsem psala jen o výjimečných událostech, akcích a výletech, rozhodla jsem se, že je taky nutné přiblížit, jak vypadá úplně obyčejný den v Qedeli. Den, kdy se nekoná nic výjimečného.
V Qedeli žije kromě mě a Jeroma vždycky jedna ošetřovatelka – po 3 až 4 dnech služby se střídají. Ráno všichni společně v 9 snídáme, tomu předchází probouzení dětí, chystání snídaně a pomáhání s oblékáním a mytím – to potřebuje jen jedna dívka. Ostatní si pomáhají navzájem anebo to ani nepotřebují. Před každým jídlem se taky všichni společně modlíme, teda my s Jeromem jen napodobujeme zvuky a chytáme se až u závěrečného „Amen“.
Po snídani se děti střídají ve službě v kuchyni. S těmi, které ten den nemají službu, pracujeme buď na zahradě (sbíráme ořechy, upravujeme záhonky, nosíme vodu na farmu atp.) nebo doma (uklízíme, přebíráme jablka, chystáme ovoce na sušení, …), něco vyrábíme (pleteme, navlékáme korálky, kreslíme, …). Během dopoledne přijíždí Lali, Gela a Tea, takže pak se o děti už staráme společně. I když hlavně Lali s Gelou mají mnoho jiné práce – byrokracie, účetnictví a plno dalšího. Okolo 13h je oběd. I odpoledne děti pracují nebo něco vyrábí.
Zdá se to jednotvárné, ale děti jsou samozřejmě pomalejší, takže třeba navlékání korálků je pro ně činnost na půl dne, protože si opravdu dávají záležet.
Po večerech si s dětmi čteme, posloucháme hudbu, hrajeme pexeso, karty, občas se díváme na pohádky, zpíváme, tancujeme atd. Večeře bývá okolo 19h a pak odjíždí Lali, Gela a Tea zase domů.
Hlavní myšlenkou Qedeli je snaha dokázat, že i postižené děti jsou schopny být pro svět užitečné. Na tom principu pracuje sociální terapie – děti tu pracují, aby si uvědomily, že opravdu něco dokážou a že jsou schopny pomáhat a přinášet něco i ostatním. Proto děti opravdu každý den něco dělají a většina z nich pracuje fakt ráda.
Lali je profesí sbormistryně, a proto kromě sociální terapie dělá ještě super muzikoterapii. Děti často zpívají, hrají na nástroje a tancují. Každý tu má svou oblíbenou písničku a je strašně krásné vidět, jak jsou děti rády, když můžou zpívat.
Tak takhle si tady žijeme. Možná se to zdá nudné, ale tak to vůbec není – každý večer padám vyčerpáním do postele už po 22h (brzo po dětech). Je tu krásná atmosféra, všichni se tu mají rádi a i přes problémy, které tu samozřejmě jsou, je nám tu spolu dobře. A i já se snažím alespoň trošičku pomoci k tomu, aby se nám tu hezky žilo.

Podzim v Kachetii

Pravá gruzínská rodinná SUPRA.

V neděli 9. listopadu jsme jeli na rodinnou sešlost k příbuzným od Lali. Byla to podle mě pravá gruzínská akce – v širokém rodinném kruhu se jedlo, připíjelo (Tamada pronášel dlouhé, poetické, někdy veselé a jindy dojemné přípitky), pilo, povídalo, zpívalo, tancovalo, smálo…
Celá akce se odehrávala ve vesničce nedaleko od Tsnori. V domě, kam se dodnes nosí voda ze studny a topí se dřevem, se sešlo asi 30 příbuzných. Rodina v Gruzii hraje opravdu důležitou roli a to nemluvím pouze o těch nejbližších příbuzných. Všichni se na sebe mohou spolehnout, mají se vždy kam vrátit, jen těžko zůstanou sami, baví se spolu atp. Je to něco, co bychom se my více na „Západě“ měli učit.
Byla jsem nadšená, když jsem viděla, jak se tito lidé mají skutečně rádi. Na jejich tvářích bylo vidět, jak je jim spolu dobře. A nás s Jeromem hned přijali mezi sebe. Okusili jsme nejrůznější gruzínské speciality (mimo jiné moje oblíbené badrijani nigvzit a taky na počest supry zabitého berana), které jsme zapíjeli domácím kachetinským vínem (pivem si v Gruzii připíjejí jen s nepřáteli). Snažili jsme se zpívat gruzínské národní písničky a tancovat tradiční tance – už mi to skoro jde:-) Čím jsem veselejší, tím líp tancuju… A taky jsme dělali ty dlouhé gruzínské přípitky, o kterých se píše i v Lonely planet. Už konečně chápu, co to je tamada či alaverdi. A ráno mě ani nebolela hlava…
Bylo to prostě úplně super, ale musí se to zažít, protože na papír se ten pocit nedá přenést. A budu se snažit tuhle tradici rodinných akcí (a nejen jich) přivést i k nám domů.

Chinkali

Chinkali jsou jedním z tradičních gruzínských jídel. Jsou to taštičky z těsta plněné masovou směsí smíchanou s čerstvým koriandrem, petrželkou, pepřem, solí a cibulí. Zvláštním způsobem se zavírají, takže jsou nejen chutné, ale také krásné na pohled. A vaří se ve vodě stejně jako těstoviny. My jsme je dělali v den odjezdu Jerumova taťky a kamaráda. Zapojili jsme se všichni, i když někteří až při jídle:-) Ten den jsme totiž měli opravdu velkou večeři. Takže se začínám učit vařit gruzínská jídla. Už umím taky lobio – fazole.

Šipkovaná

Minulý týden jsme s Jeromem a jeho holandským kamarádem Joerijem připravili pro „naše děti“ a pro děti z nedalekého Signagi (spolužáky Nino a Dačiho) odpolední hru. Děti společně hledaly šipky, které je vždycky dovedly k nějaké hře. Hrála se „výměna stromů“, fotbal, hoňka, nosily se ořechy na lžičce a chytaly rybičky. Potom všichni společně v teple v Qedeli malovali obrázky a nakonec jsme se všichni sesedli okolo ohně, kde se zpívalo, povídalo a samozřejmě taky jedlo. Všichni byli nadšení, což byla ta největší odměna za přípravu. A dostala jsem dokonce i velkou pusu od jedné holčičky ze Signagi:-)

vic fotek pridam...

Trh v Bodbischevi

TBC :-)))