Jeden den Ivana Qedeloviče

Vzhledem k tomu, že až dosud jsem psala jen o výjimečných událostech, akcích a výletech, rozhodla jsem se, že je taky nutné přiblížit, jak vypadá úplně obyčejný den v Qedeli. Den, kdy se nekoná nic výjimečného.
V Qedeli žije kromě mě a Jeroma vždycky jedna ošetřovatelka – po 3 až 4 dnech služby se střídají. Ráno všichni společně v 9 snídáme, tomu předchází probouzení dětí, chystání snídaně a pomáhání s oblékáním a mytím – to potřebuje jen jedna dívka. Ostatní si pomáhají navzájem anebo to ani nepotřebují. Před každým jídlem se taky všichni společně modlíme, teda my s Jeromem jen napodobujeme zvuky a chytáme se až u závěrečného „Amen“.
Po snídani se děti střídají ve službě v kuchyni. S těmi, které ten den nemají službu, pracujeme buď na zahradě (sbíráme ořechy, upravujeme záhonky, nosíme vodu na farmu atp.) nebo doma (uklízíme, přebíráme jablka, chystáme ovoce na sušení, …), něco vyrábíme (pleteme, navlékáme korálky, kreslíme, …). Během dopoledne přijíždí Lali, Gela a Tea, takže pak se o děti už staráme společně. I když hlavně Lali s Gelou mají mnoho jiné práce – byrokracie, účetnictví a plno dalšího. Okolo 13h je oběd. I odpoledne děti pracují nebo něco vyrábí.
Zdá se to jednotvárné, ale děti jsou samozřejmě pomalejší, takže třeba navlékání korálků je pro ně činnost na půl dne, protože si opravdu dávají záležet.
Po večerech si s dětmi čteme, posloucháme hudbu, hrajeme pexeso, karty, občas se díváme na pohádky, zpíváme, tancujeme atd. Večeře bývá okolo 19h a pak odjíždí Lali, Gela a Tea zase domů.
Hlavní myšlenkou Qedeli je snaha dokázat, že i postižené děti jsou schopny být pro svět užitečné. Na tom principu pracuje sociální terapie – děti tu pracují, aby si uvědomily, že opravdu něco dokážou a že jsou schopny pomáhat a přinášet něco i ostatním. Proto děti opravdu každý den něco dělají a většina z nich pracuje fakt ráda.
Lali je profesí sbormistryně, a proto kromě sociální terapie dělá ještě super muzikoterapii. Děti často zpívají, hrají na nástroje a tancují. Každý tu má svou oblíbenou písničku a je strašně krásné vidět, jak jsou děti rády, když můžou zpívat.
Tak takhle si tady žijeme. Možná se to zdá nudné, ale tak to vůbec není – každý večer padám vyčerpáním do postele už po 22h (brzo po dětech). Je tu krásná atmosféra, všichni se tu mají rádi a i přes problémy, které tu samozřejmě jsou, je nám tu spolu dobře. A i já se snažím alespoň trošičku pomoci k tomu, aby se nám tu hezky žilo.