Ve středu (29. 10.) se někteří z nás vydali na jednodenní výlet do současného a bývalého hlavního města Kachetie. Bylo nás 8 (Vala-bratr Gely, který řídil auto, Jerum a jeho holandský kamarád Jurij, Dato, Míša, Rusiko, 
Sopiko a já). Všichni byli hrozně nadšení, že někam jedeme. Je to vždycky obrovská událost. Jedinou stinnou stránkou je fakt, že někteří z těch mladých lidí, kteří kvůli místu jet nemohou, žárlí. Čím méně je člověk handicapovaný mentálně, tím víc se v něm projevují naše špatné vlastnosti, které všichni máme.
Už samotná cesta do Telavi (současné hlavní město) byla pro mě obrovským zážitkem. Silnice jsou opravdu v strašném stavu. Je to takový malý autodrom. Ale t
o, co je možné vidět z okna, poví o Gruzii víc než nějaká kniha. Projížděli jsme mnoho vesnic, kde všude kolem silnice postávali lidé a povídali si. V Kachetii je obrovská nezaměstnanost, prý mnohem více než polovina obyvatel nepracuje. Živí je jejich zahrádka a hospodářství. Plody svojí práce prodávají na trhu a za to si nakupují cukr, mouku a bohužel také cigarety, protože podle mne 99% Gruzínů (mužů) kouří.
V ulicích také všude vede potrubí s plynem, které samozřejmě není nijak zabezpečené, takže by stačila malá nehoda a … Doprava je také kapitola sama pro sebe. Pravidla tu nikdo moc nedodržuje, takže řidič musí být neustále ve střehu a troubit. A na silnici je také možné velice často potkat stádo ovcí, krav nebo povoz tažený koněm.
V Telavi jsme šli společně do tamní pevnosti, kde se nachází muzeum a galerie. Obojí je skutečně maličké a podobně jako ve většině muzeí si na většinu exponátů může návštěvník sáhnout. Naštěstí to asi skoro nikdo nedělá. Naše „děti“ byli hrozně milé a zvídavé. Všechno je zajímalo a myslím, že dokázaly zpočátku nedůvěřivým průvodcům, že i lidé s postižením mohou chodit do muzeí atp. a může jim to něco přinést.
V Telavi jsme se nezdržovali dlouho, protože město samotné nijak zajímavé není. Odjeli jsme do Gremi, kde bylo dříve hlavní město Kachetie. Nejprve jsme (bez Sopiko, která by to asi fyzicky kvůli vysokým schodům nezvládla) vylezli na kopec do tamní pevnosti. Byl odtud (zejména z věže) nádherný výhled na okolí. Velice zajímavý byl taky starý (z 15. století) pravoslavný kostel – pro laika se gruzínské pravoslavné kostely od těch ruských liší zejména tím, že se ikony malují přímo na zeď.
Nevisí tam tedy obrazy, ale jsou pomalované zdi. Gruzíni jsou celkem věřící, myslím, že jsou na svou víru hrdí i proto, že je také specifická a národní.
Po návštěvě pevnosti jsme všichni odjeli do komunity Tomi, sídlící také v Gremi, která pracuje na podobném principu jako Qedeli. V Tomi žije dohromady 100 lidí a nejde jen o mentálně postižené a jejich vychovatele. Útočiště zde nalezly také děti bez rodičů, svobodné matky a jedna rodina z Kazachstánu. Žijí všichni společně a na jednu stranu jde tedy o ukázkový příklad integrace. Má to však i své nevýhody. Tomi mi přišlo hrozně chaotické, každý si dělal, co chtěl, kvůli nedostatku místa jedly napřed děti a teprve pak vychovatelé atp.
Chyběla tu atmosféra domova, kterou poskytuje maličké Qedeli, kde všichni o všech ví, společně 3x denně snídají,… V každém případě je však Tomi unikát a zachránilo život mnoha lidem v nouzi.
V Gruzii jsou prý jen dvě instituce, které pracují na podobném principu. Jde právě o Qedeli a Tomi. A moc doufám, že jejich mise bude zdárně pokračovat i nadále.
Sopiko a já). Všichni byli hrozně nadšení, že někam jedeme. Je to vždycky obrovská událost. Jedinou stinnou stránkou je fakt, že někteří z těch mladých lidí, kteří kvůli místu jet nemohou, žárlí. Čím méně je člověk handicapovaný mentálně, tím víc se v něm projevují naše špatné vlastnosti, které všichni máme.Už samotná cesta do Telavi (současné hlavní město) byla pro mě obrovským zážitkem. Silnice jsou opravdu v strašném stavu. Je to takový malý autodrom. Ale t
o, co je možné vidět z okna, poví o Gruzii víc než nějaká kniha. Projížděli jsme mnoho vesnic, kde všude kolem silnice postávali lidé a povídali si. V Kachetii je obrovská nezaměstnanost, prý mnohem více než polovina obyvatel nepracuje. Živí je jejich zahrádka a hospodářství. Plody svojí práce prodávají na trhu a za to si nakupují cukr, mouku a bohužel také cigarety, protože podle mne 99% Gruzínů (mužů) kouří.V ulicích také všude vede potrubí s plynem, které samozřejmě není nijak zabezpečené, takže by stačila malá nehoda a … Doprava je také kapitola sama pro sebe. Pravidla tu nikdo moc nedodržuje, takže řidič musí být neustále ve střehu a troubit. A na silnici je také možné velice často potkat stádo ovcí, krav nebo povoz tažený koněm.
V Telavi jsme šli společně do tamní pevnosti, kde se nachází muzeum a galerie. Obojí je skutečně maličké a podobně jako ve většině muzeí si na většinu exponátů může návštěvník sáhnout. Naštěstí to asi skoro nikdo nedělá. Naše „děti“ byli hrozně milé a zvídavé. Všechno je zajímalo a myslím, že dokázaly zpočátku nedůvěřivým průvodcům, že i lidé s postižením mohou chodit do muzeí atp. a může jim to něco přinést.
V Telavi jsme se nezdržovali dlouho, protože město samotné nijak zajímavé není. Odjeli jsme do Gremi, kde bylo dříve hlavní město Kachetie. Nejprve jsme (bez Sopiko, která by to asi fyzicky kvůli vysokým schodům nezvládla) vylezli na kopec do tamní pevnosti. Byl odtud (zejména z věže) nádherný výhled na okolí. Velice zajímavý byl taky starý (z 15. století) pravoslavný kostel – pro laika se gruzínské pravoslavné kostely od těch ruských liší zejména tím, že se ikony malují přímo na zeď.
Nevisí tam tedy obrazy, ale jsou pomalované zdi. Gruzíni jsou celkem věřící, myslím, že jsou na svou víru hrdí i proto, že je také specifická a národní.Po návštěvě pevnosti jsme všichni odjeli do komunity Tomi, sídlící také v Gremi, která pracuje na podobném principu jako Qedeli. V Tomi žije dohromady 100 lidí a nejde jen o mentálně postižené a jejich vychovatele. Útočiště zde nalezly také děti bez rodičů, svobodné matky a jedna rodina z Kazachstánu. Žijí všichni společně a na jednu stranu jde tedy o ukázkový příklad integrace. Má to však i své nevýhody. Tomi mi přišlo hrozně chaotické, každý si dělal, co chtěl, kvůli nedostatku místa jedly napřed děti a teprve pak vychovatelé atp.
Chyběla tu atmosféra domova, kterou poskytuje maličké Qedeli, kde všichni o všech ví, společně 3x denně snídají,… V každém případě je však Tomi unikát a zachránilo život mnoha lidem v nouzi.V Gruzii jsou prý jen dvě instituce, které pracují na podobném principu. Jde právě o Qedeli a Tomi. A moc doufám, že jejich mise bude zdárně pokračovat i nadále.
Žádné komentáře:
Okomentovat